Projev na pietní akci u příležitosti 70. výročí popravy Milady Horákové (nám. Hrdinů, Praha 4)
Dámy a pánové, milí přátelé!
Uplynulo sedmdesát let od smrti Milady Horákové. Byla popravena několik set metrů odsud, na dvoře pankrácké věznice. Šest let předtím byla odsouzena k trestu smrti nacisty. Uhájila se. Tentokrát už ne. Z posledních patnácti minut jejího života jde mráz po zádech. Ale nejen z nich.
Nechci ale mluvit o fyzickém utrpení, spíše o tom psychickém. Ve věznění zažila samovazbu, na celu se z výslechů vracela s pohmožděninami, a to nejen za věci týkající se ideálů, ale také například za to, že vyjádřila nesouhlas s formulací zapsanou v protokolu. Tak se lámaly osobnosti, tak se nutily k úvahám, jestli následné příkoří odpovídá dosaženým výsledkům.
Milada Horáková byla zatčena v září 1949 v návaznosti na schůzku ve Vinoři. Jako zástupce národních socialistů se zde setkala s představiteli sociální demokracie a lidovců za účelem vytvořit společnou základnu směřující ke změně režimu. Horáková byla také v kontaktu s Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou, kteří byli v exilu. Zenklova spolupracovnice Růžena Pelantová naléhala ve dnech procesu z New Yorku na Ripku, aby dělal pro záchranu Milady vše, co je v jeho silách: „Nevím, zda se Ti dostane do ruky plná obžaloba. Ale Ty, Petr a já jsme vlastně těmi obžalovanými, které odsoudit nemohli, a proto svoji žluč si vylili na těch, kdo tam zůstali,“ psala v dopisu. Bylo domluveno, že protesty budou adresovány přímo Gottwaldovi a že nebudou zveřejňovány.
Trest smrti pro Miladu Horákovou byl nesmyslný a režim jím do budoucna odsuzoval sám sebe. Horáková byla jedinou ženou ve východním bloku odsouzenou k smrti v takovém procesu. Zmírnění trestu na doživotí by jí dávalo naději amnestie let 1960 nebo 1968 a návrat k rodině, nebo alespoň její části, především k dceři. V jejím osudu a v přístupu moci nám zůstává ponaučení, že cílů je třeba dosahovat diskusí, ne represí. Smrt Milady Horákové nepřinesla komunistickému režimu nic. Byla ukázkou jeho slabosti, i když (nebo možná právě proto) brutálně projevované. Horáková stála na straně poražených, tak to i sama vnímala. To se v životě někdy stává – co je ovšem alarmující, že ty, kteří chtěli pracovat pro případnou změnu, bylo třeba likvidovat. To je totalita a té je Milada Horáková obětí.
Dovolte, abychom uctili památku Milady Horákové a dalších obětí totalitního způsobu zacházení minutou ticha.
(foto Miloslav Hanuš)