Zamyšlení nad uplynulým rokem

Vzpomínám si na první televizní záběry z čínského Wuchanu, na kterých muž jdoucí s rouškou po ulici z ničeho nic padá na zem a zůstává nehybný. Byl to šok. I když název „coronavirus“ nemá nic společného se srdcem (latinsky „cor“ a od toho odvozené celé řady slov jako koronární jednotka nebo koronární péče), myslím, že tato nešťastná podobnost (název je odvozen od uspořádání povrchových struktur viru ve tvaru sluneční koróny) obavy široké veřejnosti o charakteru onemocnění příliš nerozptýlila, právě naopak.

Jarní opatření ve světle strachu z neznáma byla pochopitelná. Je možné říci, že bránila něčemu, čemu zcela zabránit nešlo, protože to není v lidských silách. Vzpomeňme na opatření a informace ve chvíli prvního nakaženého na území České republiky nebo v době prvního úmrtí osoby s kovidem a srovnejme je s dnešními dny, kdy umírá více než stovka lidí denně.

Stranou ponechme všechny ty nejasnosti už od prvních úmrtí, kdy se až následně ukázalo, že člověk byl velmi vážně nemocen (mimo jiné dnes už se takové věci vůbec nezohledňují, stejně jako úmrtí v důsledku chřipkové epidemie, ta letos na rozdíl od předchozích let asi nebyla vůbec…), všelijaké ty excesy s omylem zařazených dětí na seznam zemřelých, nejasnosti ohledně počtu hospitalizovaných, které byly po auditech (ne po vyšetřeních) snižovány až o třetinu a podobně. Konspiračním teoriím ale nepodléhám.

Je jisté, že v České republice v letošním roce zemřely tisíce lidí, které by bez koronavirové epidemie nezemřely. A i když věk těchto lidí byl relativně vysoký, tak i osmdesátiletá babička se mohla dalších pět nebo šest let těšit z přítomnosti svých blízkých, pokud bych to měl zjednodušit do jedné věty. Díky za to, že obětí nebylo (a nebude) ještě více, patří lidem v nemocnicích a těm, kteří stojí za technikou, která vůbec zachraňovat lidské životy umožňuje.

Vážnější byla vyjádření některých, bohužel ne nevýznamných „expertokratů“ (můžu-li si vypůjčit tento výraz od Václava Klause st.), kteří byli schopni – snad místo toho, aby mlčeli – hovořit jednou o uzavření hranic na dva roky a zanedlouho zase o potřebě „promořit se“. Jiní dokonce vyvolávali obavy tím, že lékaři nebudou moci kvůli nakaženým koronavirem vykonávat akutní zákroky, jako je například operace slepého střeva. To byla vyjádření na samé hraně šíření poplašných zpráv. Nedovedu si představit ředitele nemocnic nebo kohokoliv jiného, aby nařizoval nasazování respirátorů místo akutních operací. To byly opravdu hrůzostrašné signály vysílané do společnosti.

Lidský život je hodnota nejvyšší, ale nikoli jediná. Jaké důsledky bude mít letošní rok ne pro tisíce, ale miliony lidí, tedy tisícinásobek, to nikdo neví, protože to lze těžko (byť i nepřesně) měřit a také se tím málokdo, pokud vůbec někdo, zabývá. Koronavirus není mor. Měli bychom chránit ohrožené skupiny, ale s omezením zásahů do životů většiny lidí, kterým nebezpečí nehrozí, respektive hrozí obdobné jako z celé řady dalších příčin. A od toho jsme bohužel velmi vzdáleni, v některých ohledech dokonce stojíme vzhůru nohama. Děti nechodí do školy, zanedbává se prevence závažných onemocnění, řada pracujících si nemá ani kde koupit oběd, nesmí se lyžovat, ačkoli podle záběrů je na sjezdovkách více lidí, než když by byla všechna lyžařská střediska otevřena, nehledě na kumulaci lidí na úplně jiných místech. Pomáhá něco z toho ohroženým, respektive neomezuje či neškodí zbytečně těm ostatním?

Přeji si, abychom se se současným stavem zapříčiněným nejen koronavirovou epidemií, ale také zmiňovaným expertokratismem vyrovnávali ne déle, než bude trvat rok 2021.

Dosahovat cílů diskusí, ne represí

Projev na pietní akci u příležitosti 70. výročí popravy Milady Horákové (nám. Hrdinů, Praha 4)

Dámy a pánové, milí přátelé!

Uplynulo sedmdesát let od smrti Milady Horákové. Byla popravena několik set metrů odsud, na dvoře pankrácké věznice. Šest let předtím byla odsouzena k trestu smrti nacisty. Uhájila se. Tentokrát už ne. Z posledních patnácti minut jejího života jde mráz po zádech. Ale nejen z nich.

Nechci ale mluvit o fyzickém utrpení, spíše o tom psychickém. Ve věznění zažila samovazbu, na celu se z výslechů vracela s pohmožděninami, a to nejen za věci týkající se ideálů, ale také například za to, že vyjádřila nesouhlas s formulací zapsanou v protokolu. Tak se lámaly osobnosti, tak se nutily k úvahám, jestli následné příkoří odpovídá dosaženým výsledkům.

Milada Horáková byla zatčena v září 1949 v návaznosti na schůzku ve Vinoři. Jako zástupce národních socialistů se zde setkala s představiteli sociální demokracie a lidovců za účelem vytvořit společnou základnu směřující ke změně režimu. Horáková byla také v kontaktu s Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou, kteří byli v exilu. Zenklova spolupracovnice Růžena Pelantová naléhala ve dnech procesu z New Yorku na Ripku, aby dělal pro záchranu Milady vše, co je v jeho silách: „Nevím, zda se Ti dostane do ruky plná obžaloba. Ale Ty, Petr a já jsme vlastně těmi obžalovanými, které odsoudit nemohli, a proto svoji žluč si vylili na těch, kdo tam zůstali,“ psala v dopisu. Bylo domluveno, že protesty budou adresovány přímo Gottwaldovi a že nebudou zveřejňovány.

Trest smrti pro Miladu Horákovou byl nesmyslný a režim jím do budoucna odsuzoval sám sebe. Horáková byla jedinou ženou ve východním bloku odsouzenou k smrti v takovém procesu. Zmírnění trestu na doživotí by jí dávalo naději amnestie let 1960 nebo 1968 a návrat k rodině, nebo alespoň její části, především k dceři. V jejím osudu a v přístupu moci nám zůstává ponaučení, že cílů je třeba dosahovat diskusí, ne represí. Smrt Milady Horákové nepřinesla komunistickému režimu nic. Byla ukázkou jeho slabosti, i když (nebo možná právě proto) brutálně projevované. Horáková stála na straně poražených, tak to i sama vnímala. To se v životě někdy stává – co je ovšem alarmující, že ty, kteří chtěli pracovat pro případnou změnu, bylo třeba likvidovat. To je totalita a té je Milada Horáková obětí.

Dovolte, abychom uctili památku Milady Horákové a dalších obětí totalitního způsobu zacházení minutou ticha.

(foto Miloslav Hanuš)

Komu se nelení, tomu se zelení!

Tohle je Drahobejlova ulice. Bezmála kilometr dlouhá. Kromě pár větví stromů ze sousední ulice ani jeden strom, žádná zeleň.

Už je to několik let, co se vysočanská radnice v dotazníku ptala, co zlepšit. Napsal jsem to tam. Magistrátní kampaň o vysazování statisíců stromů zná asi každý. Taky jsem to při sbírání podnětů, kde by bylo vhodné vysazovat, napsal. Alespoň poděkovali za tip. 😊

Ulice vypadá, jak vidíte… ☹

Co mně není lhostejné

Co mně není lhostejné, je osud Jiránkovy vily v Hrdlořezech a celého areálu, kde má vyrůst bytový komplex se stovkou bytů. Jiránkova vila se nachází nad revitalizovaným parkem Smetanka a při pohledu z něj není v podstatě vidět. Jak ukazují vizualizace, to samé nebude možné říci o bytovém komplexu, o kterém asi málokdo bude tvrdit, že v navrhované podobě zapadá do okolní vilové zástavby. O osud lokality se zajímají média, a to je dobře snad pro všechny – radnici pomůže upozornit na problém v lokalitě, kterou používá k odpočinkovým aktivitám široké okolí, investorovi zjistit mínění v lokalitě a hlavně místním, kteří by rádi, aby byl zachován klidový charakter lokality. Ani mně to, co bude nad parkem Smetanka čnít, není jedno – i když to mám pár kilometrů od bydliště, je to cíl, kam si chodím zaběhat a místo, se kterým mám spojen nejeden hezký okamžik s vyrůstajícím synem.

Hostem na ČRo Plus

Vystudoval historii a je autorem knihy o Hubertu Ripkovi. Svou profesní dráhu ale směřoval jinam. Nejprve do veřejné správy a poté do oblasti komunikace s veřejností. Moderuje Ivana Chmel Denčevová.

Celý rozhovor zde.

Novinář a politik Hubert Ripka

„Ani já jsem v posledních týdnech s Vámi nesouhlasil z důvodů, které dobře znáte: domníval jsem se, že je naší povinností, abychom v každém případě vzali na sebe riziko války, ale na tom dnes nezáleží a nejméně by bylo slušno, aby se hledaly osobní viny a odpovědnosti, když všichni neseme společnou vinu a společnou odpovědnost, Domnívám se, že je ve Vašem duchu, aby se už nyní přemýšlelo o budoucnosti, aby se myslilo na to, jak bychom se vzchopili zase k novému svobodnému životu.“

Z dopisu, který před svým odchodem do emigrace zaslal Hubert Ripka dne 7. října 1938 Edvardu Benešovi.

Na světě je výsledek mé mnohaleté a naplňující práce. 🙂