Více nákladních vlaků přes Libeň, Vysočany a Hrdlořezy? Ve dne, v noci

Stává se Vám, že se v noci probudíte rachotem těžkých železničních vagonů?

Pokud bydlíte kolem Balabenky, ale také jinde podél trati vedoucí od Holešovic, přes libeňské nádraží dále směrem na Kolín, asi Vám o tom netřeba dlouze psát.

Dost možná bude ještě hůře. Uvažuje se totiž o zdvojkolejnění trati mezi Libní a Hostivaří přes Hrdlořezy a Malešice, a to z důvodu průjezdnosti nákladní dopravy.

Uvažovat seriózně o průtahu nákladní dopravy přes širší centrum města bez domyšlení a zohlednění důsledků pro tisíce lidí, kteří bydlí kolem, asi nejde. Přesto se tak podle všeho děje.

Už teď jde v noci hluk ze železnice do hloubi například Drahobejlovy ulice a v řadě lokalit je to obdobné. Už teď je potřeba s hlukem z noční železniční nákladní dopravy něco dělat, a ne situaci ještě zhoršovat.

Navíc poslat na tratě do Kolína, Benešova nebo Kralup nad Vltavou v denních hodinách, kdy jezdí vlaky v řádu několika minut, ještě více nákladních vlaků, je asi spíše iluzorní. A pro noční hodiny je stávající podoba spojnice mezi Libní a Hostivaří dostačující. Proč má tedy vzniknout dvojkolejná trať, jejíž součástí má být také železniční přemostění stávající trati na Kolín u Hrdlořez ve výšce 40ti metrů? Jaká by měla být na trati procházející Devítkou protihluková opatření?

 

Co jsem si vzal z voleb do PS

Na pražské kandidátce do Poslanecké sněmovny ČR jsem byl na desátém místě. Preferenčními hlasy jsem se dostal na osmé místo, což je pro mě za všeobecně známé a nedobré situace sociální demokracie alespoň nějaký pozitivní moment a drobné ocenění za předvolební snažení. Díky za to voličům.

V Praze dosáhla sociální demokracie 4 % (pro srovnání já vloni v senátních volbách 4,84 %). To je málo, ale bohužel více než v jakémkoli okrese Karlovarského nebo Ústeckého kraje, což je pro mě ještě více problematické. Není možné, aby sociální demokracie zejména ve strukturálně slabých oblastech dosahovala takových výsledků.

To, že sociálnědemokratický proud nebude po volbách zastoupen v poslanecké sněmovně a že názory statisíců levicově orientovaných lidí nebudou v následujících čtyřech letech takto zohledněny při rozhodování o chodu země, není jen smutné, ale také alarmující. Nakonec za dobrý stav to neoznačují ani mnozí pravicoví politici.

Je jasné, že sociální demokracie potřebuje silného, charismatického lídra, a to už ze své podstaty – není vázána nějakými zájmy malých skupin, potřebuje oslovovat širokou veřejnost.

Chlubit se cizím peřím?

Když jsem si přečetl úvodník pana starosty MČ Praha 9 Tomáše Portlíka v červnovém vydání Devítky, věděl jsem, že by na něj bylo asi dobré reagovat. Později mi několik přátel říkalo: „Tak to vidíš, SK Prosek zachránili oni, s tím nic nenaděláš…“

Reagovali tak na větu pana starosty: „Důležité je pro nás zachránit sport na Proseku a udělali jsme všechno pro to, aby se žádné pozemky SK Prosek Praha nezměnily na stavební.“ O iniciativě místních lidí, ani s tím související petici nikde ani slovo. Pokud mě znalosti příliš neklamou, tak i v případě parku Přátelství stála za větší pozorností (jiná) místní petice. V úvodníku se ale dočteme: „Důležité pro nás bylo udržet zelené plochy na proseckém sídlišti a místo megalomanské výstavby tu vzniká nová část parku Přátelství.“

Na to, na co by měla ze své podstaty myslet radnice, na to musí více myslet jiní. A pak si trochu neproporčně můžeme od zástupců městské části přečíst takovéto řádky. Nejde tu snad o nějaké uznání lidem, kteří třeba tyto aktivity organizují, ale alespoň o symbolické poděkování všem těm několika tisícům lidí, kterým není podoba jejich okolí lhostejná a kteří to aktivně vyjadřují. To se však, bohužel, z úvodníku pana starosty Tomáše Portlíka, vytratilo.

Takže díky petentům, petičnímu výboru, MČ Praha 9, Hlavnímu městu Praha a dalším, že se věc podařila.

Zamyšlení nad uplynulým rokem

Vzpomínám si na první televizní záběry z čínského Wuchanu, na kterých muž jdoucí s rouškou po ulici z ničeho nic padá na zem a zůstává nehybný. Byl to šok. I když název „coronavirus“ nemá nic společného se srdcem (latinsky „cor“ a od toho odvozené celé řady slov jako koronární jednotka nebo koronární péče), myslím, že tato nešťastná podobnost (název je odvozen od uspořádání povrchových struktur viru ve tvaru sluneční koróny) obavy široké veřejnosti o charakteru onemocnění příliš nerozptýlila, právě naopak.

Jarní opatření ve světle strachu z neznáma byla pochopitelná. Je možné říci, že bránila něčemu, čemu zcela zabránit nešlo, protože to není v lidských silách. Vzpomeňme na opatření a informace ve chvíli prvního nakaženého na území České republiky nebo v době prvního úmrtí osoby s kovidem a srovnejme je s dnešními dny, kdy umírá více než stovka lidí denně.

Stranou ponechme všechny ty nejasnosti už od prvních úmrtí, kdy se až následně ukázalo, že člověk byl velmi vážně nemocen (mimo jiné dnes už se takové věci vůbec nezohledňují, stejně jako úmrtí v důsledku chřipkové epidemie, ta letos na rozdíl od předchozích let asi nebyla vůbec…), všelijaké ty excesy s omylem zařazených dětí na seznam zemřelých, nejasnosti ohledně počtu hospitalizovaných, které byly po auditech (ne po vyšetřeních) snižovány až o třetinu a podobně. Konspiračním teoriím ale nepodléhám.

Je jisté, že v České republice v letošním roce zemřely tisíce lidí, které by bez koronavirové epidemie nezemřely. A i když věk těchto lidí byl relativně vysoký, tak i osmdesátiletá babička se mohla dalších pět nebo šest let těšit z přítomnosti svých blízkých, pokud bych to měl zjednodušit do jedné věty. Díky za to, že obětí nebylo (a nebude) ještě více, patří lidem v nemocnicích a těm, kteří stojí za technikou, která vůbec zachraňovat lidské životy umožňuje.

Vážnější byla vyjádření některých, bohužel ne nevýznamných „expertokratů“ (můžu-li si vypůjčit tento výraz od Václava Klause st.), kteří byli schopni – snad místo toho, aby mlčeli – hovořit jednou o uzavření hranic na dva roky a zanedlouho zase o potřebě „promořit se“. Jiní dokonce vyvolávali obavy tím, že lékaři nebudou moci kvůli nakaženým koronavirem vykonávat akutní zákroky, jako je například operace slepého střeva. To byla vyjádření na samé hraně šíření poplašných zpráv. Nedovedu si představit ředitele nemocnic nebo kohokoliv jiného, aby nařizoval nasazování respirátorů místo akutních operací. To byly opravdu hrůzostrašné signály vysílané do společnosti.

Lidský život je hodnota nejvyšší, ale nikoli jediná. Jaké důsledky bude mít letošní rok ne pro tisíce, ale miliony lidí, tedy tisícinásobek, to nikdo neví, protože to lze těžko (byť i nepřesně) měřit a také se tím málokdo, pokud vůbec někdo, zabývá. Koronavirus není mor. Měli bychom chránit ohrožené skupiny, ale s omezením zásahů do životů většiny lidí, kterým nebezpečí nehrozí, respektive hrozí obdobné jako z celé řady dalších příčin. A od toho jsme bohužel velmi vzdáleni, v některých ohledech dokonce stojíme vzhůru nohama. Děti nechodí do školy, zanedbává se prevence závažných onemocnění, řada pracujících si nemá ani kde koupit oběd, nesmí se lyžovat, ačkoli podle záběrů je na sjezdovkách více lidí, než když by byla všechna lyžařská střediska otevřena, nehledě na kumulaci lidí na úplně jiných místech. Pomáhá něco z toho ohroženým, respektive neomezuje či neškodí zbytečně těm ostatním?

Přeji si, abychom se se současným stavem zapříčiněným nejen koronavirovou epidemií, ale také zmiňovaným expertokratismem vyrovnávali ne déle, než bude trvat rok 2021.

Dosahovat cílů diskusí, ne represí

Projev na pietní akci u příležitosti 70. výročí popravy Milady Horákové (nám. Hrdinů, Praha 4)

Dámy a pánové, milí přátelé!

Uplynulo sedmdesát let od smrti Milady Horákové. Byla popravena několik set metrů odsud, na dvoře pankrácké věznice. Šest let předtím byla odsouzena k trestu smrti nacisty. Uhájila se. Tentokrát už ne. Z posledních patnácti minut jejího života jde mráz po zádech. Ale nejen z nich.

Nechci ale mluvit o fyzickém utrpení, spíše o tom psychickém. Ve věznění zažila samovazbu, na celu se z výslechů vracela s pohmožděninami, a to nejen za věci týkající se ideálů, ale také například za to, že vyjádřila nesouhlas s formulací zapsanou v protokolu. Tak se lámaly osobnosti, tak se nutily k úvahám, jestli následné příkoří odpovídá dosaženým výsledkům.

Milada Horáková byla zatčena v září 1949 v návaznosti na schůzku ve Vinoři. Jako zástupce národních socialistů se zde setkala s představiteli sociální demokracie a lidovců za účelem vytvořit společnou základnu směřující ke změně režimu. Horáková byla také v kontaktu s Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou, kteří byli v exilu. Zenklova spolupracovnice Růžena Pelantová naléhala ve dnech procesu z New Yorku na Ripku, aby dělal pro záchranu Milady vše, co je v jeho silách: „Nevím, zda se Ti dostane do ruky plná obžaloba. Ale Ty, Petr a já jsme vlastně těmi obžalovanými, které odsoudit nemohli, a proto svoji žluč si vylili na těch, kdo tam zůstali,“ psala v dopisu. Bylo domluveno, že protesty budou adresovány přímo Gottwaldovi a že nebudou zveřejňovány.

Trest smrti pro Miladu Horákovou byl nesmyslný a režim jím do budoucna odsuzoval sám sebe. Horáková byla jedinou ženou ve východním bloku odsouzenou k smrti v takovém procesu. Zmírnění trestu na doživotí by jí dávalo naději amnestie let 1960 nebo 1968 a návrat k rodině, nebo alespoň její části, především k dceři. V jejím osudu a v přístupu moci nám zůstává ponaučení, že cílů je třeba dosahovat diskusí, ne represí. Smrt Milady Horákové nepřinesla komunistickému režimu nic. Byla ukázkou jeho slabosti, i když (nebo možná právě proto) brutálně projevované. Horáková stála na straně poražených, tak to i sama vnímala. To se v životě někdy stává – co je ovšem alarmující, že ty, kteří chtěli pracovat pro případnou změnu, bylo třeba likvidovat. To je totalita a té je Milada Horáková obětí.

Dovolte, abychom uctili památku Milady Horákové a dalších obětí totalitního způsobu zacházení minutou ticha.

(foto Miloslav Hanuš)

Komu se nelení, tomu se zelení!

Tohle je Drahobejlova ulice. Bezmála kilometr dlouhá. Kromě pár větví stromů ze sousední ulice ani jeden strom, žádná zeleň.

Už je to několik let, co se vysočanská radnice v dotazníku ptala, co zlepšit. Napsal jsem to tam. Magistrátní kampaň o vysazování statisíců stromů zná asi každý. Taky jsem to při sbírání podnětů, kde by bylo vhodné vysazovat, napsal. Alespoň poděkovali za tip. 😊

Ulice vypadá, jak vidíte… ☹

Co mně není lhostejné

Co mně není lhostejné, je osud Jiránkovy vily v Hrdlořezech a celého areálu, kde má vyrůst bytový komplex se stovkou bytů. Jiránkova vila se nachází nad revitalizovaným parkem Smetanka a při pohledu z něj není v podstatě vidět. Jak ukazují vizualizace, to samé nebude možné říci o bytovém komplexu, o kterém asi málokdo bude tvrdit, že v navrhované podobě zapadá do okolní vilové zástavby. O osud lokality se zajímají média, a to je dobře snad pro všechny – radnici pomůže upozornit na problém v lokalitě, kterou používá k odpočinkovým aktivitám široké okolí, investorovi zjistit mínění v lokalitě a hlavně místním, kteří by rádi, aby byl zachován klidový charakter lokality. Ani mně to, co bude nad parkem Smetanka čnít, není jedno – i když to mám pár kilometrů od bydliště, je to cíl, kam si chodím zaběhat a místo, se kterým mám spojen nejeden hezký okamžik s vyrůstajícím synem.

Hostem na ČRo Plus

Vystudoval historii a je autorem knihy o Hubertu Ripkovi. Svou profesní dráhu ale směřoval jinam. Nejprve do veřejné správy a poté do oblasti komunikace s veřejností. Moderuje Ivana Chmel Denčevová.

Celý rozhovor zde.