Chlubit se cizím peřím?

Když jsem si přečetl úvodník pana starosty MČ Praha 9 Tomáše Portlíka v červnovém vydání Devítky, věděl jsem, že by na něj bylo asi dobré reagovat. Později mi několik přátel říkalo: „Tak to vidíš, SK Prosek zachránili oni, s tím nic nenaděláš…“

Reagovali tak na větu pana starosty: „Důležité je pro nás zachránit sport na Proseku a udělali jsme všechno pro to, aby se žádné pozemky SK Prosek Praha nezměnily na stavební.“ O iniciativě místních lidí, ani s tím související petici nikde ani slovo. Pokud mě znalosti příliš neklamou, tak i v případě parku Přátelství stála za větší pozorností (jiná) místní petice. V úvodníku se ale dočteme: „Důležité pro nás bylo udržet zelené plochy na proseckém sídlišti a místo megalomanské výstavby tu vzniká nová část parku Přátelství.“

Na to, na co by měla ze své podstaty myslet radnice, na to musí více myslet jiní. A pak si trochu neproporčně můžeme od zástupců městské části přečíst takovéto řádky. Nejde tu snad o nějaké uznání lidem, kteří třeba tyto aktivity organizují, ale alespoň o symbolické poděkování všem těm několika tisícům lidí, kterým není podoba jejich okolí lhostejná a kteří to aktivně vyjadřují. To se však, bohužel, z úvodníku pana starosty Tomáše Portlíka, vytratilo.

Takže díky petentům, petičnímu výboru, MČ Praha 9, Hlavnímu městu Praha a dalším, že se věc podařila.

Dosahovat cílů diskusí, ne represí

Projev na pietní akci u příležitosti 70. výročí popravy Milady Horákové (nám. Hrdinů, Praha 4)

Dámy a pánové, milí přátelé!

Uplynulo sedmdesát let od smrti Milady Horákové. Byla popravena několik set metrů odsud, na dvoře pankrácké věznice. Šest let předtím byla odsouzena k trestu smrti nacisty. Uhájila se. Tentokrát už ne. Z posledních patnácti minut jejího života jde mráz po zádech. Ale nejen z nich.

Nechci ale mluvit o fyzickém utrpení, spíše o tom psychickém. Ve věznění zažila samovazbu, na celu se z výslechů vracela s pohmožděninami, a to nejen za věci týkající se ideálů, ale také například za to, že vyjádřila nesouhlas s formulací zapsanou v protokolu. Tak se lámaly osobnosti, tak se nutily k úvahám, jestli následné příkoří odpovídá dosaženým výsledkům.

Milada Horáková byla zatčena v září 1949 v návaznosti na schůzku ve Vinoři. Jako zástupce národních socialistů se zde setkala s představiteli sociální demokracie a lidovců za účelem vytvořit společnou základnu směřující ke změně režimu. Horáková byla také v kontaktu s Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou, kteří byli v exilu. Zenklova spolupracovnice Růžena Pelantová naléhala ve dnech procesu z New Yorku na Ripku, aby dělal pro záchranu Milady vše, co je v jeho silách: „Nevím, zda se Ti dostane do ruky plná obžaloba. Ale Ty, Petr a já jsme vlastně těmi obžalovanými, které odsoudit nemohli, a proto svoji žluč si vylili na těch, kdo tam zůstali,“ psala v dopisu. Bylo domluveno, že protesty budou adresovány přímo Gottwaldovi a že nebudou zveřejňovány.

Trest smrti pro Miladu Horákovou byl nesmyslný a režim jím do budoucna odsuzoval sám sebe. Horáková byla jedinou ženou ve východním bloku odsouzenou k smrti v takovém procesu. Zmírnění trestu na doživotí by jí dávalo naději amnestie let 1960 nebo 1968 a návrat k rodině, nebo alespoň její části, především k dceři. V jejím osudu a v přístupu moci nám zůstává ponaučení, že cílů je třeba dosahovat diskusí, ne represí. Smrt Milady Horákové nepřinesla komunistickému režimu nic. Byla ukázkou jeho slabosti, i když (nebo možná právě proto) brutálně projevované. Horáková stála na straně poražených, tak to i sama vnímala. To se v životě někdy stává – co je ovšem alarmující, že ty, kteří chtěli pracovat pro případnou změnu, bylo třeba likvidovat. To je totalita a té je Milada Horáková obětí.

Dovolte, abychom uctili památku Milady Horákové a dalších obětí totalitního způsobu zacházení minutou ticha.

(foto Miloslav Hanuš)

Komu se nelení, tomu se zelení!

Tohle je Drahobejlova ulice. Bezmála kilometr dlouhá. Kromě pár větví stromů ze sousední ulice ani jeden strom, žádná zeleň.

Už je to několik let, co se vysočanská radnice v dotazníku ptala, co zlepšit. Napsal jsem to tam. Magistrátní kampaň o vysazování statisíců stromů zná asi každý. Taky jsem to při sbírání podnětů, kde by bylo vhodné vysazovat, napsal. Alespoň poděkovali za tip. 😊

Ulice vypadá, jak vidíte… ☹

Co mně není lhostejné

Co mně není lhostejné, je osud Jiránkovy vily v Hrdlořezech a celého areálu, kde má vyrůst bytový komplex se stovkou bytů. Jiránkova vila se nachází nad revitalizovaným parkem Smetanka a při pohledu z něj není v podstatě vidět. Jak ukazují vizualizace, to samé nebude možné říci o bytovém komplexu, o kterém asi málokdo bude tvrdit, že v navrhované podobě zapadá do okolní vilové zástavby. O osud lokality se zajímají média, a to je dobře snad pro všechny – radnici pomůže upozornit na problém v lokalitě, kterou používá k odpočinkovým aktivitám široké okolí, investorovi zjistit mínění v lokalitě a hlavně místním, kteří by rádi, aby byl zachován klidový charakter lokality. Ani mně to, co bude nad parkem Smetanka čnít, není jedno – i když to mám pár kilometrů od bydliště, je to cíl, kam si chodím zaběhat a místo, se kterým mám spojen nejeden hezký okamžik s vyrůstajícím synem.

Hostem na ČRo Plus

Vystudoval historii a je autorem knihy o Hubertu Ripkovi. Svou profesní dráhu ale směřoval jinam. Nejprve do veřejné správy a poté do oblasti komunikace s veřejností. Moderuje Ivana Chmel Denčevová.

Celý rozhovor zde.

Novinář a politik Hubert Ripka

„Ani já jsem v posledních týdnech s Vámi nesouhlasil z důvodů, které dobře znáte: domníval jsem se, že je naší povinností, abychom v každém případě vzali na sebe riziko války, ale na tom dnes nezáleží a nejméně by bylo slušno, aby se hledaly osobní viny a odpovědnosti, když všichni neseme společnou vinu a společnou odpovědnost, Domnívám se, že je ve Vašem duchu, aby se už nyní přemýšlelo o budoucnosti, aby se myslilo na to, jak bychom se vzchopili zase k novému svobodnému životu.“

Z dopisu, který před svým odchodem do emigrace zaslal Hubert Ripka dne 7. října 1938 Edvardu Benešovi.

Na světě je výsledek mé mnohaleté a naplňující práce. 🙂